Dějiny měšťanského pivovaru v Libochovicích

Dějiny měšťanského pivovaru v Libochovicích

/sepsal Jakub Václav Zentner/

„Pozorujeme-li naší mluvu, shledáme i beze vší vědecké průpravy, že sloveso píti je stejného kmene jako pivo, kdežto podstatné jméno voda se svrchu uvedeným slovesem v žádném jazykovém vztahu není. Z čehož následuje, že již staří Slované pivo za určené k pití považovali, vodě jiné obory zužitkování prokazujíce." František Gelner 1

Počátky pivovarnictví

Již od starověku patřilo pivo k oblíbeným nápojům. Existují doklady o tom, že jej vařili již v Mezopotámii ve 3. tisíciletí př. Kr. Pravděpodobně od starých Sumerů se výrobě a konzumaci piva naučili staří Egypťané. Přestože v antickém Řecku a Římě dávali přednost vínu, znalost vaření piva se neztratila ani v tomto období, pivo získalo oblibu u nových národů, které přišly do Evropy v 5. - 7, století.

Nejstarší písemná zpráva o vaření piva v Čechách pochází z r. 993 a souvisí se založením břevnovského kláštera. Církevní instituce byly tehdy nejen centry kultury a vzdělanosti, ale také hospodářskými středisky. Díky dobrému zemědělskému zázemí zde bylo možné koncentrovat výrobu piva i ve velkém.

Základní surovinou byly ječmen a pšenice. Nechyběly ani rozličné bylinné přísady jako jalovec, fenykl, hřebíček, šalvěj, třešňové květy, březová, dubová a borová kůra. Na zahradách klášterů se začal pěstovat chmel. Pivo mělo pro kláštery nejen velký finanční význam, ale plnilo i funkci výživného nápoje v období neúrody. Prvním dokladem, souvisejícím přímo s výrobou piva, je nadační listina prvního českého krále Vratislava II. pro Vyšehradskou kapitulu z roku 1088, ve které mimo ostatní dary a privilegia panovník přidělil kapitule desátek chmele na vaření piva.

Když ve vrcholném středověku začala vznikat první města, stala se novými centry výroby piva. Postupně přebírala od klášterů funkci hospodářského střediska. Tomu napomáhala královská privilegia jako např. právo várečné, které měšťanům zajišťovalo nejen právo pivo vařit, ale také jeho monopolní prodej často v okruhu asi 10 km od městských hradeb - zde se jednalo o právo mílové. Toto právo měla v okolí Libochovic např. královská města Louny, Slaný, Litoměřice a Most.

V pozdním středověku se hospodářským aktivitám začala věnovat rovněž šlechta, která dosud na podnikatelskou aktivitu neurozených vrstev pohlížela s despektem. Po husitských válkách v 15. a 16. stol. boj mezi městy a šlechtou, týkající se hospodářských monopolních práv (mj. práva várečného), získával téměř charakter ozbrojeného konfliktu. Ten byl vyřešen ve prospěch šlechty Svatováclavskou smlouvou r. 1517.

Vzápětí šlechta na svých panstvích začala vařit pivo ve vlastní režii nebo udílela várečné právo svým poddanským městečkům - podobně jako kdysi čeští králové obdarovávali svá města královská. Tím se dostáváme k počátkům vaření piva v poddanském městečku Libochovice.

Počátky pivovarnictví v Libochovicích

Nejstarší datum vztahující se k vaření piva v Libochovicích je již z roku 1435 2 . Jedná se však o mnohem mladší zprávu tehdejšího dietrichsteinského archiváře, který v dopise knížeti nadepsal přehled o vývoji vrchnostenských poplatků: „Städtisches Bräuregal in Libochowitz ad An. 1435 ad 4. April 1845."

Nic bližšího o vaření piva krátce po husitských válkách nevíme. Je pravděpodobné, že v průběhu husitské revoluce v důsledku oslabení vymahatelnosti (mj. i várečného a mílového) práva, zmatků a váznoucí výroby piva v okolních královských městech si začali obyvatelé venkova podomácku vařit pivo sami.

V době posilování významu šlechty a růstu její zainteresovanosti do nového velkostatkového způsobu podnikání vrchnost vaření piva povolila a současně podmínila většinou pravidelným placením zvláštních poplatků. Nejinak tomu bylo v Libochovicích, které tehdy náležely významnému rodu pánů Zajíců z Hazmburka a na Budyni.

Nepřímým dokladem o vaření piva v Libochovicích jsou doklady za nový kotel z r. 1745. Dozvídáme se, že starý kotel sloužil měšťanům na vaření piva více jak 200 let, tedy minimálně od r. 1545. 3

Nejstarším přímým dokladem o pivovarnictví v Libochovicích je však až privilegium z r. 1591, kterým nový držitel Libochovic - Jiří Popel z Lobkowicz - udělil měšťanům právo vařit pivo. 4V tomtéž privilegiu spolu s právem várečným potvrdil pán Lobkowicz Libochovickým také právo volně nakládat se svým majetkem, včetně práva jej dědit a odkazovat v poslední vůli. Městu Libochovice svěřil do správy vesnice Dubany a Klapý. Důležité jsou pro nás ovšem podmínky, které s privilegiem spojil.

Šlo pochopitelně o platební povinnosti vůči vrchnosti. Z každé várky piva měli měšťané zaplatit 90 grošů míšeňských a kopu (60) vajec. Druhá podmínka se dnešnímu sekularizovanému člověku zdá být méně pochopitelná. Jiří Popel z Lobkowicz své privilegium totiž podmínil setrváním Libochovičanů v římsko-katolické církvi.

Za účelem katolické reformy Popel z Lobkowicz založil v Chomutově kolej a gymnázium Tovaryšstva Ježíšova, které poskytovalo bezplatné vzdělání chlapcům z Lobkowiczova panství. Rovněž jezuitům svěřil patronátní právo ke všem kostelům na svých panstvích, včetně kostela v Libochovicích.

V době náboženských zmatků, souvisejících s šířící se reformací, Jiřímu Popelovi z Lobkowitz velmi záleženo na katolickém vyznání svých poddaných. Jednalo se o zcela běžnou součást obrany katolických šlechticů před vlnou nových církví a sekt, které se šířily s postupující reformací. Náboženské přesvědčení v této době nikdo nechápal jako soukromou věc jednotlivce. Šlechta a panovníci proto nezřídka usilovali o to, aby je mohlo se svými poddanými spojovat také jednotné náboženství. Mluvíme-li o raném novověku, nesmíme zapomínat, že se pohybujeme v době, která neznala rozdělení světa náboženství, politiky a hospodářství.

Město Libochovice mj. díky tomu zůstalo věrné katolické víře i v době, kdy přívrženci protestantských církví měli v Čechách převahu. Do jaké míry tomu vděčíme jezuitským misionářům a do jaké míry touze našich předků po požitcích práva várečného, dnes již jen stěží zjistíme. Pokud bychom se ale domnívali, že materiální výhody byly jedinou pohnutkou ke konverzi, dopustili bychom se ahistorického znevážení upřímnosti náboženského přesvědčení nekatolíků.

Vraťme se zpět k vaření piva. Zde však stojíme před problémem nedostatku historických pramenů, takže až do konce 17. století víme o vaření piva v Libochovicích jen velmi málo. Měšťané mohli vařit pivo v právovárečných domech každý zvlášť, většinou jen pro svoji potřebu nebo domácí pivo prodávali místním hostincům. Pravděpodobnější však bude, že doma se připravoval jen slad, který byl připraven k semletí a následně odvážen do varny. Společnému vaření piva nasvědčuje to, že měšťané měli povinnost platit 90 grošů a kopu vajec z každé várky. Individuální vaření piva by bylo nevýhodné.

O vaření piva ve městě na začátku třicetileté války svědčí konfirmace Popelova privilegia z r. 1614. Tehdy nová vrchnost - Adam hrabě ze Sternberga potvrdil „pivovar městský na vaření piv pšeničných a ječných". V privilegiu výslovně potvrzuje „vybývání [piva] doma […], [jeho] dělání, skupování a prodávání a mletí…" 5.

Libochovické pivovarnictví po třicetileté válce v době barokní

O tom, jak vypadalo vaření piva v době třicetileté války (1618-1648) rovněž mnoho nevíme. Libochovice nebyly ušetřeny několikerého plundrování švédskou armádou (pravděpodobně v r. 1635 a 1639). V Berní rule - v prvním velkém centrálním soupisu za účelem úpravy daní s ohledem na válečné ztráty - je k roku 1650 v Libochovicích jen 48 usedlostí označeno jako obydlené. Před válkou měly Libochovice 87 usedlých domů. Soupis zmiňuje také městský pivovar, který ročně uvaří 12 a půl sudu 6 a 4 věrtele piva7. Nelze vyloučit, že měšťané již tehdy vařili společně v domě č.p. 10. Tento dům je od konce 17. stol. označován jako městský pivovar.

V Berní rule máme také nejstarší zprávu o dalším libochovickém pivovaru - pivovaru zámeckém. Ten podle zprávy z 50. let 17. stol. vařil se stejným výkonem jako pivovar městský - 12 a půl sudu a 4 věrtele8. Nevíme, kdy zámecký pivovar vznikl, ale nebylo by nereálné jej datovat podobně jako pivovar městský - tedy do doby po skončení husitských válek. O zámeckém pivovaru víme, že v něm r. 1661 propukl velký požár. Popelem lehla tehdy polovina města včetně zámku, kostela a fary 9.

Libochovičtí v krátké době postavili své domy znovu. Právě z doby po těchto požárech můžeme s jistotou hovořit o měšťanském pivovaru jako budově - v dnešním domě č.p. 10 - tedy vlastně v prostorách staré radnice. Kvůli nedostatku místa sladovna stávala mimo vlastní pivovar - na místě pozdějšího pivovaru na východním předměstí. Požáry však tehdy sužovaly město s krutou pravidelností, a tak v r. 1676 vyhořela zmiňovaná sladovna na předměstí a r. 1683 a 1702 se požár pivovaru opakoval. Podle zpráv z Tereziánského katastru se pivovar potýkal s dluhy způsobenými škodami při požárech ještě v r. 1714 10. Je až s podivem, že přes velké škody libochovický pivovar nezanikl.

Naopak od konce 80. let můžeme sledovat větší nárůst historických pramenů k pivovaru, který souvisí především s rozvojem panství. Celková konjunktura libochovického panství vzrostla se zakoupením Libochovic pány z Dietrichsteina r. 1676. Kníže Gundakar z Dietrichsteina zahájil přestavbu téměř shořelého zámku, v jehož sklepech později znovu vybudoval prosperující pivovar. Starý panský pivovar pravděpodobně od požáru v r. 1661 nebyl v provozu. Městský pivovar tím pádem neměl konkurenci a to jej patrně zachránilo před zánikem, který by snadno způsobily série opakujících se požárů. Tak měšťané vařili v 80. letech 17. stol. ročně více jak 200 sudů piva (496 hl), přičemž každý sud prodávali za 8 zlatých. Ze zlomků účtů zachovaných z 80. let 17. stol. na krátkém období tří let můžeme sledovat nebývalý růst městského pivovaru11.

Tab. č. 1. Přehled výroby piva v l. 1688-1690

rok … množství piva … zisk z prodeje … platba vrchnosti

1688 … 210 1/2 sudů … 1.684 zl. … 770 zl. 14 kr.

1689 … 220 1/2 sudů … 1.764 zl. … 821 zl. 17 kr.

1690 … 254 1/2 sudů … 2.036 zl. … 817 zl. 34 kr.

Ve srovnání se 14 a půl sudy, které se v městském pivovaře uvařily na konci třicetileté války, to byl velký pokrok. V následujících letech se vařilo měsíčně asi 18 sudů piva 12. Kromě toho měl pivovar příjem z pronájmu skladovacích prostor, z prodeje přebytečného mlata a obilí. Roku 1691 měsíční hrubé příjmy přesahovaly částku 700 zlatých. Vrchnostenské platby představovaly částku 70 zl. z celkových výdajů ve výši asi 130 zl. 13. Výdělečnosti pivovaru pomáhalo také to, že měšťané potřebný ječmen do pivovaru dodávali sami z toho, co vypěstovali. 14

Nutno podotknout, že takto je hospodaření městského pivovaru líčeno v pramenech, které vznikly ve vrchnostenské kanceláři a které viděly situaci samozřejmě poněkud v lepším světle. Takřka pravý opak se dozvídáme ze zpráv komise, která začátkem 18. století sbírala podklady pro vypracování pozdějšího tzv. Tereziánského katastru. Měšťané polichoceni zájmem císařských komisařů vylíčili svoji situaci pravděpodobně hůře, než odpovídalo skutečnosti. Vždyť z těchto zpráv se měla vypočítávat pozdější císařská berně!

Na otázku komisařů: „Zdaliž měšťané, kteří právo pivo vaření mají, kolik sudů piva a s jakým užitkem do roka vařejí, kolik za to vrchnosti platí?" odpověděli následovně: „[…] před padesáti lety sousedé, když ještě snesitelné kontribuce byly, každý k své ruce vařil, ale poněvadž čím dále vždy větší kontribuce a jiné rozličné daně následovaly a k tomu ještě celé město v létu 1676 srze nešťastný oheň do gruntů shořelo, což i v létu 1683 polovic a v létě 1702 čtvrt města ve zkázu přišlo, vždy pak sladovna obecní s několika sty strychy 15 sladu zastižena a v prach obrácena byla, a sousedé také ve velkých dluzích srze pořádné várky [tj. platby z várek] vězeti zůstali a peněžitou kontribuci odvádět nemohli, tak tehdy od téhož prv psaného času 1676 dle celé obce se snesli, dajíce toliko sousedé dle usedlosti sypání ječné na 14 a 1 sudu čtyřvědrného piva. […] A do důchodu milostivé vrchnosti po 1 zl. 57 kr. i zase kantorovi a varhaníkovi a jiným více při záduší a při městě sloužícím lidem z toho se platí. […] Protože při mnohé várce 15 zl. užitku nevybejvá, …velká pochybnost jest, aby sousedé, jsouce tož město chudé, po pořádku více vařiti mohli, nýbrž při tom již na časy budoucí a věčné [vaření piva] zanecháno být musí." 16

Tereziánský katastr uvádí, že pivovar v první pol. 18. stol. ročně vyprodukoval 409 a 1/3 sudu piva. V průměru tedy uvařil jednu várku o deseti sudech každý týden. Roční zisk z tohoto množství byl 3 244 zl. Vedle toho pivovar vyprodukoval 28 sudů a 2 vědra17 ležáku za 282 zlatých 18.

Přestože z městského pivovaru měla díky berním zisk také vrchnost, záhy si Dietrichsteinové uvědomili výhodnost provozování pivovarnictví ve vlastní režii. Vrchnostenský pivovar ve výši produkce rychle překonal pivovar městský. V roce 1696 se na zámku ročně uvařilo až 900 sudů piva 19. Brzy tak muselo dojít ke konfliktu mezi oběma konkurenty. Roku 1691 vrchnost rozdělila pro oba pivovary odbytiště. Zámecký pivovar měl zásobovat pivem hospody na vesnicích libochovického panství a jednu hospodu v Libochovicích samotných; městskému pivovaru připadlo právo výhradního dodavatele hospodám v Libochovicích. To bylo pro měšťany samozřejmě újmou na příjmech, neboť do té doby městské pivo distribuovali do panských dvorů v Poplzích, Chotěšově, Solanech a Vojnicích. S tím byl teď konec 20.

Trnem v oku libochovickým právovárečníkům se stala panská hospoda se zámeckým pivem, kterou pod zámkem vedle mlýna (na místě dnešní vodárny) dala r. 1687 postavit vrchnost, aby zde čepovala zámecké pivo. Tak vznikl spor mezi „nejmilostivějším vysoce osvíceným pánem panem knížetem svaté říše římské" s „poníženými věrnými dědičnými poddanými" - jak zněly tehdejší kurtoazní titulatury ve vzájemné korespondenci. Libochovičtí v suplice Gundakarovi z Dietrichsteina psali o svízelích, které s hospodou mají: „[hospoda zde] nikdy předešle nebejvala a pivo milostivých vrchností se [zde nikdy] nešenkovalo„. A dále psali: „[My] chudé lidé dvojí škodu trpěti […] musíme. Tak Vaší Vysoce Urozenou Knížecí Milost co nejponíženěji k Nohám Milosti padáme, a pro odplatu bejt žádáme, aby Vaše Vysoce Urozená Knížecí Milost Tu Milost nam učiniti a tu jednu kterou koliv ze dvouch šenků nam milostivě (nechtíce my podvoleny předkim našich rušiti) cassirovati ráčila„. Zpráva, že by vrchnost měšťanům vyhověla, se nenalezla 21. V reakci na panskou hospodu postavili měšťané r. 1695 v domě č.p. 86 hospodu obecní, později zvanou Černý orel. V letech 1721-1723 měl ji najatou řezník Václav Stuchlý za roční nájemné 60 zl. 22

Jinak však vrchnost várečné právo měšťanů neomezovala. Naopak všechna knížata z rodu Dietrichsteinů privilegium Jiřího Popela z Lobkowicz znovu a znovu potvrzovala - a sice v letech 1690 (Gundakar z Dietrichsteina), r. 1700 (Leopold), r. 1731 (Walter) a r. 1740 (Karel z Dietrichsteina). Později se várečné právo již nepotvrzovalo, neboť bylo považováno za odvěké a nikdo jej nezpochybňoval. 23

Poplatky z městského pivovaru představovaly pro vrchnostenský rozpočet vítaný příjem. Starý předbělohorský plat ve výši půldruhé kopy míšeňských grošů a kopy vajec pro zámeckou kuchyni byl do nové zlatníkové měny přepočítán na 1 zl. a 45 kr. a kopu vajec (v ceně 12 kr.) za každou várku piva. Nejstarší zámecké účty o zaplacení berně pocházejí z r. 1681 24. Za várku piva, při které se uvařilo 10 sudů, zaplatili měšťané vrchnosti již zmiňovaných 1 zl. 45 kr. a kopu vajec. Když měšťané po r. 1745 koupili novou měděnou varnou nádobu, při jedné várce uvařili piva víc. Vrchnostenské poplatky s ohledem na tradici zůstaly ještě dlouho do konce 18. stol. nezměněny. Nový kotel z r. 1745 nahradil více jak 200 let starý kotel. Požehnal jej libochovický kaplan P. Podhorský a uložil pod něj ostatky svatých. 25

Kromě platu vrchnosti se platil také pivní krejcar. Přirážku 20 kr. z každé várky (tedy asi z10 sudů) platili všichni spotřebitelé ve prospěch městského špitálu. Výše pivního krejcaru v 70. letech 18. stol. představovala půl krejcaru na jeden máz26 piva 27.

Prodej piva do libochovických hostinců představoval pro měšťany zdroj příjmů. Pivo sloužilo také jako protiváha služeb, které pro obec vykonávaly pověřené osoby. Podle zvláštního přídělu jím bývali obdarováni městští radní, starosta a rychtář, ale i zvoníci, kostelník, zpěváci v kostele a učitel. Z r. 1760 se zachovala zpráva o přídělech piva pro kostelní zřízence. Na velké křesťanské svátky - Vánoce, Velikonoce, Seslání Ducha Svatého, Božího Těla, Všech svatých a také na sv. Kiliána dostávali kantor se zpěváky společně dva korce piva. Zvoníci měli nárok na 1 korec 28 piva a kostelník na tři pinty29.

Obzvlášť bývali pivem podělováni kostelní zpěváci a to proto, že na rozdíl od jiného kostelního personálu nepobírali pravidelný plat 30. Díky tomu se zpěváci mohli těšit také o svatovavřinecké pouti na zvláštní přídavek v podobě dvou korců piva a oběda v hodnotě 2 kr. v libochovické hospodě. Další pivní příděly dostávali v adventu při koledování 31. Z roku 1783 je zachován soupis deputátních přídělů piva za druhou polovinu roku:

Tab. č. 2. Přehled pivních deputátu za 2. polovinu roku 1783

Budova pivovaru s varnou se po celé 18. stol. až do r. 1849 nacházela na náměstí vedle radnice v domě č.p. 10. Zde městský pivovar s výrazným komínem jasně znázorňuje plánek města z r. 1727. Napravo od kostelní věže je zřetelně vidět dům s velkým komínem vyrůstajícím ze střechy měšťanského pivovaru. Vrchnostenský pivovar sídlil v zámeckém sklepení. Jeho komín je na plánku vidět nalevo těsně vedle budovy zámku. Oba pivovary jsou zpodobněny i na votivním obraze města z r. 1738. 33

Zcela vpravo na plánku z r. 1727 je označen malý domek, který svou polohou odpovídá místu, kde měla stát městská sladovna. Ta byla postavena nebo přestavěna pravděpodobně po požáru r. 1678 na místě domu zpustošeném za třicetileté války. Tato budova jako jediná součást pivovaru stojí dodnes, aniž by změnila své původní využití. (Pomineme-li ovšem, že již více jak 50 let je spolu s celým pozdějším areálem pivovaru nevyužívaná.)

O jménech pivovarských zaměstnanců toho víme málo. V 60. letech 18. stol. zastával místo sládka Jan Jiřík a podstarším byl Jan Scheran.34 V letech 1746 - 1750 byl městským pivovarníkem Mates Kuschitschka 35. Ostatní pivovarští dělníci zůstávají většinou v anonymitě. Tereziánský katastr uvádí ve 30. letech 18. stol. kromě pomocného dělnictva jednoho bednáře a jednoho sládka s jedním učněm 36.

Nejdůležitější řemeslníci v procesu výroby piva byli sládci, kteří připravovali slad z ječmene nebo pšenice. Od jakosti sladu závisela kvalita piva. Sládek se svými pomocníky pracoval ve sladovně na východním předměstí. Sem dopravené obilí se nejprve namáčelo v namáčecí kádi (náduvníku) a posléze bylo zrno rozprostřeno na podlahu v podzemní místnosti (humna), kde probíhalo jeho klíčení po dobu asi osmi dní. Proces klíčení byl zastaven tzv. dolušťováním ve válečce. Zelený slad se následně zakonzervoval při hvozdění, kdy se sušil nad horkovzdušným topeništěm zvaným valach. Očištěný slad se dal rozemlít a poslat do varny v domě čp. 10 na náměstí. Další výroba probíhala pod dozorem pivovarníka. Zde se sladový šrot míchal s vodou z Ohře, která byla přiváděna speciálním kamenným potrubím zvaným Barborka. Následoval proces vaření v kotli a další cezení. Posléze se sladina převařila v pánvi na mladinu a svařila s chmelem. Uvařená várka byla přelita do velkých kádí a uskladněna v prostoru kvasného sklepa (spilky), kde následoval proces kvašení. Nakonec bylo pivo uskladněno v sudech a chlazeno v ledárně.

V 18. stol. Pivovar neblaze poznamenaly války o rakouské dědictví (1740-1742, 1744-1745 a 1756-1763). Libochovice se pravidelně stávaly místem, kudy táhly armády znepřátelených panovníků. Dne 28. srpna 1744 zavítal do Libochovic pruský král Fridrich Veliký spolu asi s 30 tisíci vojáky, aby se ve městě opevnili. Následujícího dne, 29. srpna, učinil král zdvořilostní návštěvu zámku, kde se setkal se 73 letým knížetem Karlem z Dietrichsteinu. „Zatímco král vcházel do zámku se svým komonstvem hlavní branou, po návštěvě vycházel malou brankou vedle bytu sládka zámeckého pivovaru a odebral se podzámčím na inspekci dělostřelectva u kostela. Ochutnával v pivovaru pruský král zámecké pivo? Zřejmě ano. V Prusku nebylo v té době pivo na tak vysoké úrovni jako v Čechách." Když se po obsazení Prahy vojsko v prosinci r. 1744 vracelo zpět, v zámku a v pivovaru se ubytovalo asi 5000 mužů. 37

Poslední období bojů, zvaných sedmiletá válka, zanechalo v Libochovicích nejvíce škod. Pruská armáda, poté co r. 1756 porazila oddíly české královny u Lovosic, vtrhla do vnitrozemí. Roku 1758 Prusové v Libochovicích vypálili vrchnostenskou sýpku na západním předměstí a městskou sladovnou na předměstí východním. Poškozen byl i pivovar, který vojáci jistě neponechali bez povšimnutí. O rok později se nepřátelské vojsko vrátilo. Pod pohrůžkou vypálení celého města Libochovičtí spolu s vrchností, děkanem a židovskou obcí zaplatili výpalné 3000 zl. Přes opakující se neštěstí v podobě války nebo požáru libochovický pivovar vždy rychle obnovil výrobu, ale velmi se zadlužil. Proto r. 1772 psali právováreční měšťané knížeti supliku o odpuštění dluhu 2000 zl.38 Pivovar byl nakonec od vrchnostenských dávek skutečně na čas osvobozen a měšťané platili za pivo jen městské radě. Tím bylo městské pivovarnictví zachráněno, neboť město investovalo do nezbytných oprav pivovaru 39.

S rozvojem pivovarnictví Libochovickým v průběhu 18. stol. nestačil ječmen k výrobě sladu, proto museli brzy řešit jeho příjem. Vrchnost měšťanský pivovar podpořila tím, že v r. 1771 dodávala každoročně 35 a půl sudu ječmene za stejné množství piva. Oba pivovary používaly k přípravě ječmene panský mlýn, který stával pod zámkem.

Měšťanský pivovar na prahu moderní doby od konce 18. století

S nástupem moderní společnosti od konce 18. stol. postupně v pivovarském hospodaření mizely raně novověké prvky. Platba kopy vajec z každé uvařené várky piva byla změněna na platbu 14 krejcarů. Kvůli většímu výkonu pivovaru (v rámci jedné várky se neuvařilo jen 10 sudů jako dříve, ale 28 sudů piva) byl k vrchnostenským platbám přidán poplatek 4 kr. a 5/7 denáru za každý uvařený sud piva kromě obligátní 1 zl. 57 kr. za várku. V r. 1789 právovárečné měšťanstvo odstoupilo výtěžek z pivovaru ve prospěch nově zřízeného regulovaného městského magistrátu. Příjem z pivovaru šel k dobru městského rozpočtu až do r. 1840. 40

V souvislosti s tímto darováním od 90. let měšťané svůj pivovar pravidelně pronajímali. Nejstarší doložená nájemní smlouva na léta 1794 - 1800 byla podepsána s Prokopem Reimem. Právováreční měšťané měli každoročně dostávat nájem 855 zl. Významným platidlem bylo také pivo, které měšťané odebírali jako deputát. V nájemní smlouvě nechyběly ani obligátní dávky pro městské a kostelní zřízence.

Tab. č. 3. Přehled deputátu za rok 1800

Nájemce pivovaru měl povinnost vařit pivo dobré, lahodné k pití a měl je distribuovat do libochovických hospod a šenků. Pivo nesměl prodávat dráž než pivo zámecké a také ne za více, než stojí pivo v Budyni, Doksanech a Slaném. Pivovarník musel odvádět vrchnostenské platby (1 zl 57 kr. za várku a 4 kr 5/7 d. za sud) a kontribuci královskou. Měšťané měli do pivovaru dodávat ječmen a libochovické hospody nesměly odebírat pivo jiné, než městské. 42

V letech 1794-1800 městský pivovar vařil ročně průměrně 15 várek piva, každou po 28 sudech. Ročně tak pivovar vyprodukoval okolo 420 sudů piva. Cena piva v květnu r. 1800 byla 5 kr. za máz. Při nákupu piva ve velkém přímo v pivovaru stál sud 1 zl. 1 kr., v prodeji u hostinských 1 zl. 4 kr. 43

Tab. č. 4. Přehled výroby piva v l. 1793-1800

Zdárný rozvoj pivovarnictví znenadání přerušil velký požár r. 1800. Dne 8. června toho roku prý začal zvonit velký zvon na věži kostela Všech svatých, ač zvonice zůstala zamčená a nic se nenašlo, co by mohlo zvon rozezvučet 44. Někteří ve zvonění viděli znamení brzkého neštěstí. Skutečně týden po záhadném zvonění 15. června po dlouhém suchu a horku propukl požár ve chlévě domu č.p. 39 a brzy bylo město v plamenech. Kromě zámku, kostela, židovského města a několika domů u řeky shořelo celé město. 45

Brzy po požáru pomohla městu velká sbírka, na kterou přispěly mnohé obce v celém království. Kníže Jan Karel z Dietrichsteina slíbil odvádět do městské pokladny po 1 zl. a 30 kr. z každého prodaného sudu z knížecího pivovaru. Při požáru vzal zasvé jak městský pivovar v domě čp. 10, tak sladovna na předměstí. Obnova se zdála být příliš drahá. Možnost vrátit pivovar brzy do původního stavu ztěžovalo také to, že většina právovárečných domů shořela a měšťané měli dost starostí se zajištěním vlastního bydlení.

Situaci zachránila opět vrchnost. Přestože to pro knížete Karla z Dietrichsteina nebylo obzvlášť výhodné - vždyť měl vlastní zámecký pivovar - městský pivovar přijal do nájmu za částku 855 zl. ročně a právovarečným měšťanům odpustil dluh 700 zl. Kníže z Dietrichsteina záhy pivovar opravil a vybavil novým náčiním. Jako sladovnu pro městský pivovar nabídl suterén budovy zámecké kaple. Oba pivovary pak spojil v rámci jednoho provozu.

Z doby spojeného pivovaru se nám dochovala zpráva o knížecím pivovarnictví v obou pivovarech v letech 1800-1806. Ročně se tehdy uvařilo průměrně 60 várek po 38 sudech. Dohromady tedy 2 280 sudů piva - pochopitelně pro celé libochovické panství a patrně i na vývoz 46. Pro libochovické hospody připadlo ročně v průměru 380 sudů. (Nejvíce v r. 1801, kdy Libochovičtí vypili 482 sudu, nejméně se ve sledovaném období vypilo v r. 1806 - 326 sudů piva.) 47

Celkové náklady na jednu várku představovaly částku 303 zl. 30 kr. O rozpisu výdajů na jednu várku v r. 1800 pojednává následující tabulka. 48

Tab. č. 5. Přehled průměrných nákladů na výrobu jedné várky piva o 38 sudech v r. 1800

Roku 1806 byla vrchnosti šestiletá nájemní smlouva prodloužena a kníže tak využíval městský pivovar až do r. 1812, kdy jej právováreční měšťané pronajali Václavu Ulbrichovi. Tím opět v Libochovicích došlo k obnovení dvou na sobě nezávislých pivovarů. Roční nájemné činilo 760 zl. a k tomu navíc 42 sudů jako deputát pro právovárečné měšťany i obecní a kostelní zřízence. 49

Nový pivovarník poněkud změnil způsob výroby piva. Začalo se vařit ve větším - ve várkách po 16 a 1/3 sudu. Ročně se tak uvařilo v průměru 46 várek - tedy asi 750 sudů piva ročně50. Cena sudu piva se v roce 1819 pohybovala okolo 40 zl.51 Výkon městského pivovaru postupně klesal, neboť městské pivo mělo přece jen omezené odbytiště. Zatímco v roce 1815 se uvařilo 930 sudů piva, o pět let později to bylo o 230 sudů méně 52. Nejvíce se vařilo na jaře a na podzim. Nejméně pochopitelně v zimě a v létě - kvůli polním pracím. 53

Po r. 1823 uvařil Václav Ulbrich v jedné várce již na 18 sudů. Ročně se uvařilo asi 40 várek54. R. 1827 musel však soudně vymáhat monopolní postavení městského piva v libochovických hospodách, neboť toho roku čtyři libochovičtí hostinští odmítali jeho pivo odebírat. Zda důvodem byla jeho vysoká cena nebo špatná kvalita, nevíme. 54

Od r. 1837-1849 měl pivovar v pronájmu velvarský pivovarník Anton Srb. Aby se neopakoval spor mezi pivovarníkem a hostinskými, bylo tehdy smluvně stanoveno, že libochovičtí hostinští musí pod trestem ztráty majetku nakupovat výhradně libochovické městské pivo 56. Nájemce měl povinnost prodávat „vždycky dobré pivo a lidskému zdraví prospěšné pivo"57. Roční nájemné platil tehdy 1300 zl. ročně kromě toho, že dodával měšťanům 42 sudů piva jako deputát. Zvláštní požitky měl tradičně libochovický farář. Dostával ročně 6 sudů piva proti 16 strychům pšenice a dalších osm sudů piva za 18 strychů pšenice. Farnost totiž vlastnila dostatek polností, které pronajímala částečně za naturálie. Roku 1843 došlo k dalšímu zlepšení výroby zakoupením nového kotle.

Státoprávní změny v letech 1848-1852 poznamenaly i pivovarnictví v Libochovicích. V r. 1849 došlo k přerozdělení výtěžku z pivovaru mezi právovárečníky tak, že 1/3 zisku byla darována městu a zbytek přerozdělen mezi majitele právovárečných domů a pozemků. Rovněž bylo přerozděleno várečné právo mezi domy, takže některé domy měly právo celé várky, jiné jen jejího podílu. Celkem mělo právovárečné právo 74 domů, z toho 35 domů právo celovárečné 58. K rozdělení várečného práva docházelo proto, že domy se v průběhu let dědily a dělily a s tím se dělilo i várečné právo. Současně se libochovičtí měšťané a hostinští zavázali kupovat výhradně městské pivo. V nastávajícím období liberálního kapitalismu tento monopol zachránil pivovar před zánikem v tvrdém konkurečním boji.

Se zrušením vrchnostenského soudnictví r. 1850 vznikly okresní soudy. Libochovice se staly sídlem okresního soudu, jehož sídlo mělo být v bývalé libochovické radnici, kde se nacházel i pivovar. Bylo proto nutné najít pro radnici i pivovar nové prostory. Protože již r. 1846 město zakoupilo některé pozemky poblíž sladovny na východním předměstí, padlo rozhodnutí přistavět zbytek pivovarnických budov ke sladovně.

Vrchnost vyšla plánovanému přesunu vstříc a městu výhodně prodala další pozemky. Do doby, než byl pivovar dostavěn, směli měšťané využívat k vaření piva pivovar zámecký. Pivo se začalo vařit v novém pivovaru r. 1852 v režii nájemce Antonína Skrhly. Ten však záhy onemocněl, a proto se r. 1858 vážně uvažovalo o prodeji pivovaru správě dietrichsteinsko-herbersteinského velkostatku. Pivovar byl oceněn na 12.461 zl. Vzhledem k ročním výnosům (cca 1.930 zl.) byla prodejní cena spočítána na 51.461 zl. Prosperita pivovaru byla vynikající a zařízení vcelku nové. Sklepy byly v dobrém stavu, pouze jejich kapacita téměř nestačila. Ročně se vyšenkovalo asi 800 sudů piva, nejvíce při církevních svátcích a rodinných slavnostech59. K prodeji ale nakonec nedošlo a padlo rozhodnutí pivovar znovu pronajmout. Konkurz vyhrál Antonín Pěnkava, který zde vařil do r. 1865. 60

V pivovaru tehdy pracovalo sedm zaměstnanců. Nájemce pobíral plat 50 zl. měsíčně a v pivovaru měl zdarma byt. Ve chlévě na dvoře choval jednu krávu. Rovněž dřevo na otop v zimě dostával bezplatně. V pivovaru pracovali také podstarší Franz Siegel s platem 25 zl. měsíčně, sládek Karl Bieber s platem 22 zl. měsíčně a bednář Fiedrcihc Grunt s platem 20 zl. měsíčně. Pivovarští zřízenci Václav Božek, Václav Tuligart a Franz Hedanek měli měsíční plat 18 zl. 61

Národní naladění společnosti v druhé polovině 19. stol. se dotklo i pivovaru. V červnu r. 1861 purkmistr Matěj Berka nechal v městském pivovaře vyvěsit podobizny představitelů české národní a politické reprezentace - tehdy zvolených poslanců zemského sněmu: Palackého, Riegra, Purkyně, Klaudyho, Braunera, Jirsíka a Řezáče. Před zavěšováním měl libochovický kožešník Václav Paneš proslov, který nám ve svém místopise zaznamenal učitel Josef Čapek 62. Při zavěšování podobizen Libochovičtí zpívali císařskou hymnu, stříleli salvy z kanónu a provolávali slávu císaři Františkovi Josefovi I. Potom zazpívali slovanskou hymnu Hej Slované. (Epizoda výmluvně dokládá upřímnou věrnost Čechů k rakouskému císařství, kterou se pak mnozí po první světové válce snažili z historie vymazat.)

Libochovické pivovarnictví po zániku zámeckého pivovaru v r. 1865

Rok 1865 je pro libochovické pivovarnictví klíčový. Tehdy došlo k zrušení zámeckého pivovaru. Ten po r. 1852 postupně upadal, neboť s nastolením liberálního způsobu podnikání v 50. letech 19. stol. padly poslední relikty feudálních hospodářských výhod. Hostinští na vesnicích získali své hospody do vlastnictví a přestali být povinni kupovat zámecké pivo. Zámecký pivovar byl vytlačen konkurencí nedalekého schwarzenberského pivovaru v Lounech a musel být uzavřen. Od této doby se správa herbersteinského panství, když se jí nepodařilo městský pivovar koupit, snažila získat jej alespoň do pronájmu. Poprvé tomu bylo v letech 1865-1871. Vzápětí od r. 1872 hrabě Josef z Herbersteinu realizoval své nadšení pro pivovarnictví zakoupením městského pivovaru v Budyni nad Ohří. 63

Z r. 1882 se dochovaly stanovy Právovárečného měšťanstva v Libochovicích - tedy živnostenského společenství, které vlastnilo a spravovalo městský pivovar v Libochovicích. Svůj právní počátek Právovárečné měšťanstvo odvozovalo z privilegia Jiřího Popela z Lobkowicz z r. 1591 a stále platilo, že jeho členy mohou být pouze vyznavači římsko-katolického náboženství, kteří současně vlastní některý z libochovických várečných domů nebo várečných polí podle neměnného přerozdělení z r. 1849. (Pole původně náležela k určitému domu. Při pozdějším přerozdělování a při prodejích se mohlo pole octnout mimo majetek právovárečného domu, ale várečné právo vlastníkovi pole zůstalo.)

Nejvyšším orgánem Právovárečného měšťanstva byla valná hromada. Zde majitel celovárečného domu měl po dvou hlasech, majitelé ostatních várečných domů nebo polí po jednom hlasu. Pokud dům vlastnila žena, musela se dát na valné hromadě zastupovat svým manželem. Valná hromada volila sedmičlenný správní výbor v čele s předsedou a dva revizory účtů, schvalovala pronájem pivovaru nebo mohla rozhodnout o jeho provozování ve vlastní režii - což se však od poloviny 19. stol. nikdy nestalo.

V r. 1880 byl předsedou právovárečného měšťanstva Eduard Leník, r. 1882 jej vystřídal František Pecháček. (Členy výboru tehdy byli František Brabec, Karel Česal, Josef Haudek, Josef Rulf, Maxmilián Říha a Josef Tymich.) Roční zisk z jednoho domu v r. 1863 představoval částku 16 zl. 64

Vraťme se opět k pivovarnickým aktivitám hraběte Josefa z Herbersteinu, který dosud vlastnil budyňský pivovar. Tvrdá konkurence lounského schwarzenberského piva jej v 80. letech donutila prodat i tento pivovar. Hrabě se však nevzdával a dosáhl toho, že mu r. 1883 libochovičtí právováreční měšťané znovu pivovar pronajali. Ročně měl platit nájem 1000 zl. a odvádět 90 hl. piva pro právovárečníky jako deputát. Libochovické 9° pivo se nemělo prodávat dráž než pivo zámecké nebo pivo ze sousedních pivovarů. Důležité proto bylo, že pivovar byl proti dravé konkurenci chráněn právem povinného odběru v libochovických hospodách. 65

R. 1887 však hrabě o pronájem pivovaru přišel, neboť měšťané se rozhodli pronajmout jej pivovarníku Josefu Hlouchovi za 3.400 zl. ročně a po něm v letech 1893-1899 Václavu Cvachovi. Josef Herberstein však r. 1901 dosáhl toho, že mu byl pivovar pronajat znovu. Tentokrát se jako výrobce libochovického piva udržel 32 let.

Tento podnikavý šlechtic, absolvent Právnické fakulty Karlo-Ferdinandovy univerzity v Praze, měl v té době v Libochovicích více zajímavých aktivit. Především to byl prosperující cukrovar, který v roce 1867 dala postavit jeho matka Terezie, hraběnka z Herbersteinů. Cukrovar zaměstnával v době kampaně více jak 200 dělníků. Když v roce 1901 pronajímal hrabě Herberstein měšťanský pivovar, dokončoval stavbu moderní vodní elektrárny na Ohři 66. Ta umožnila velký pokrok v zemědělské výrobě na jeho okolních statcích, kde budoval transformační stanice. Cena ročního nájmu pivovaru byla 3.300 rakouských korun. Jeho inventář pivovaru z přelomu století ukazuje něco z pivovarského vybavení. 67

Hrabě Herberstein se snažil v Libochovicích prosadit monopol měšťanského piva za všech okolností. Aby si získal trh, prodával libochovické lahvové pivo pod cenou, jen asi za 9 - 10 kr., a tím se snažil ekonomicky zlikvidovat ostatní prodejce lahvového piva. Následně chtěl lahvové pivo podražit a prodávat za bezkonkurenční cenu. Proti tomu psali libochovičtí obchodníci lahvovým pivem stížnost: „Poslední dobou jsme ctěnou správou Vašeho pivovaru v Libochovicích na existenci své ohroženi. Správa pivovaru chtěje dostati by celá spotřeba piva v Libochovicích hradila se pouze ve Vašem pivováru, proto chce zničiti naše obchody bez ohledu na následky svého počínání. […] My pod tíhou této nepěkné konkurence klesáme. Vydrželi jsme to však celý rok a vzdor náš bude ještě dlouhý, než úplně podlehnem. Ve vážném pro nás okamžiku rozhodli jsme se na Vaši milost obrátiti. Vysokorodý pane hrabě, je Vám to vše známo? Srovnává se to s láskou k bližnímu, srovnává se to se svědomím, vyhánět bezúhonné rodiny do bídy na ulici […]? My jsme však přesvědčeni, že o tom všem nevíte a prosíme Vás Vysokorodý pane hrabě račte naříditi, by správa pivováru napříště prodávala byť i soukromníkům v lahvích za běžnou cenu, která odpovídá jeho hodnotě.„67

V době předválečného provozu byl pivovar modernizován. Roku 1906 byla zavedena elektřina a vodovod, r. 1912 byl zahájen státní dohled nad sociálním postavením dělníků. Zaváděly se pracovní knížky, náhradní volna a omezovala se pracovní doba 69. Přesto r. 1916 došlo v pivovaře ke smrtelnému neštěstí, kdy se podvařič Basař udusil v místnosti se špatným větráním.

První světová válka přinesla zprvu omezení (r. 1916), nakonec úplné zastavení pivovarské výroby (od r. 1917). Nájem byl proto relevantně snižován. Měděné varné nádoby úřady zrekvírovaly pro vojenské účely. Přestože byla po válce činnost pivovaru obnovena, pivovar se potýkal s nedostatkem surovin až do r. 1923. Navíc muselo být nahrazeno mnoho varných přístrojů, neboť mnohé za války vojsko zabavilo, jiné v letech přerušení provozu zrezivěly či se neudržováním poškodily. Po válce právováreční měšťané zvažovali další budoucnost pivovaru. Objevovaly se návrhy na jeho prodej, ale nakonec zůstal v pronájmu nyní již „občanovi" Josefu Herbersteinovi až do r. 1932.

V roce 1932 právovárečné měšťanstvo pivovar pronajalo Kamile Náprstkové. To byla poslední nájemní smlouva, protože rok nato se právovárečníci usnesli libochovický pivovar prodat. Svou roli jistě sehrála i velká hospodářská krize a právováreční měšťané nechtěli dalším pronájmem riskovat, že by museli nést škody z případného krachu pivovaru. A tak valná hromada právovárečníků rozhodla dne 8. srpna 1933 pivovar a sladovnu odprodat manželům Hrdinovým za 250 000,- Kč. Noví majitelé během roku 1934 provedli opravu celého pivovaru, adaptovali rozsáhlé sklepy a znásobili výrobu.70

Ve výrobě piva se uplatnila nová technická zlepšení, ačkoliv samotný výrobní postu piva se příliš nezměnil. Speciální pivovarský ječmen, který nakupoval sládek přímo u sedláků, se přivážel v pytlích do pivovaru. První fáze výrobního procesu se odehrávala ve sladovně. Zde byl ječmen máčen v namáčecích kádích zvaných náduvník. První máčení probíhalo asi dvanáct hodin. Potom se voda z náduvníku asi na dvanáct hodin vypustila a následně, po dobu dalších dvanácti hodin, probíhalo druhé máčení. Máčení spustilo proces klíčení zrna. Posléze bylo zrno asi v dvaceticentimetrové vrstvě vyloženo na humna v prostorné polopodzemní místnosti, která sousedila s náduvníkem. Zde mělo zrno během osmi dnů naklíčit. Během klíčení se hromada každodenně přehazovala dřevěnou lopatou. Naklíčené zrno se zakonzervovalo při procesu hvozdění, kdy se zelený slad sušil v prostorách hvozdu.

Libochovický pivovar měl svislý, vzdušný, tzv. anglický hvozd. V přízemí se nacházel uhelný kotel. Kouř z kotle byl odváděn zvláštním systémem kouřovodů do prostoru zvaného podlísčí nebo psinek. Odtud horký vzduch prostupoval přes dvě další patra, nebo-li lísky. Jejich podlaha byla zhotovena z drátěného pletiva. Prostor nad lískami byl zaklenut do kupole a ukončený hvozdným komínem, pod kterým byla zavěšena na kladkách puklice, sloužící k regulaci odvodu par. Komín byl opatřen stříškou, nazývanou v pivovarské hantýrce např. „klobouk pana starého", „kohout" či „bába". Ten je charakteristickým a na první pohled jasným identifikačním prvkem pivovarského objektu - sladovny .

Na vrchní lísku hvozdu , která byla v nejvyšším patře přímo pod komínem a kde byla teplota podstatně nižší, se vyneslo naklíčené zrno z humen („nastíral se zelený slad"). Ve 30. letech 20. stol. zde byl vybudován výtah, který usnadnil náročné vynášení materiálu. Tady se zastavil proces klíčení zeleného sladu a tento se pak otvorem uprostřed roštu přesypal na spodní rošt, kde byl slad zakonzervován pří teplotě až 80°C. Takto připravený slad se následně odvážel do některého z libochovických mlýnů k semletí nebo uskladnil na půdě pivovaru. Pokud měl být slad určen pro černé pivo, musel projít ještě procesem pražení. Tím došlo ke karamelizaci a zcukernatění, díky čemuž pak pivo získalo granátovou barvu a sladší příchuť. Pražírna se nacházela severně od budovy varny.

Závěrečný proces výroby probíhal ve varně, která stála východně od sladovny. V jejím patře se semletý sladový šrot s příměsemi chmele vařil spolu s vodou v železných nádobách. Následně byla uvařená tekutina - mladina (nikoliv ještě pivo) dlouhým potrubím, které vedlo nad dnešní Revoluční ulicí, odváděno do spilky neboli kvasného sklepa. Rozsáhlé sklepy č.p. 317 byly v prostoru severně od pivovaru v sousedství dnešního zahradnictví manželů Kotoučových. Tady ve velkých otevřených kádích probíhal proces kvašení. Mladina byla ochlazována ledem z Ohře. Později byl led vyráběn zvláštním systémem namrzání na konstrukci umístěné na střeše sklepa a polévané v zimně vodou. Pivo pak dozrávalo v ležáckých sudech. 71

Spolumajitel pivovaru M. Hrdina byl nejen zkušeným sládkem, ale také dobrým obchodníkem. Zpočátku zaměstnával jen pět pivovarských dělníků a kvůli hospodářské krizi na čas výrobu omezil. Brzy však ji opět rozšířil. Před 2. svět. válkou pracoval s osmi až deseti zaměstnanci. Výroba piva postupně vzrůstala, až dosáhla objemu 6 - 10 tisíc hl. za rok. V létě se vařilo pivo až třikrát měsíčně, zatímco v zimním období jednou za měsíc. V době první republiky klesl počet pivovarů v ČSR z 590 na 381 mezi roky 1921 až 1937. Manželé Hrdinovi udrželi pivovar i přes celosvětovou hospodářskou krizi.

Pan Hrdina byl také dobrým obchodníkem. Díky nákladnímu automobilu dovedl pivo operativně dodávat, kde bylo potřeba, a získal si tak trh pro oblast Roudnice n. L., Mšené-lázně, Peruc, Koštice, Třebenice a Doksany. Hojně též využíval reklamy a zásoboval hostince reklamními půllitry, tácky a cedulemi. Používal vlastní láhve s patentními uzávěry. Nabízel široký sortiment piva - 10° a 12° a to jak světlé, tak tmavé. V době nedostatku surovin na začátku války vyráběl 8° pivo „nouzové".

Přicházející okupace ČSR a válka měla za následek úbytek všech druhů živností. Tak i libochovický pivovar manželů Hrdinových byl v napjaté atmosféře heydrichiády 1. května 1942 uzavřen. Ve válečných letech, kdy byl pivovar mimo provoz, byly provedeny vnitřní úpravy sladovny (nové půdy na ječmen a na slad, nová ostění), byly postaveny nové betonové kádě ve spilce, opraveny omítky pivovaru a vydlážděn dvůr. 72

Konec války přinášel podnikatelům naděje na brzké otevření živnosti. Ještě v květnu 1945 Miroslav Hrdina obnovil provoz. V prostoru nad sklepem a spilkou byla vybudována nová ledárna - konstrukce s rozvodem vody, na které se tvořily ledové rampouchy, které se posléze srážely a skluzavkou dopravovaly do lednice sklepa. Z výroby piva se však pan Hrdina těšil jen tři roky. Druhá vlna znárodňování po r. 1948 postihla i libochovický pivovar. „Vyhláškou ministryně výživy ze dne 18. srpna 1948 o znárodnění některých průmyslových a jiných výrobních podniků a závodů v oboru potravinářském podle §1, odst. 3 zákona ze dne 28. dubna 1948, č. 115 Sb. o znárodnění dalších průmyslových a jiných výrobních podniků byl dnem 1. ledna 1948 znárodněn pivovar majitelů Miroslava a Marie Hrdinových v Libochovicích."

„Byl to začátek konce libochovického pivovaru. Nejdříve byl převeden pod správu Krušnohorských pivovarů n.p. a v letech 1949-1951 byl proveden formální převod pod Litoměřicko-ústecké pivovary n.p. Tyto správy nepřinesly libochovickému pivovaru vůbec nic, pouze postupné chátrání. A tak byl pivovar využíván ke skladování zeleniny a ovoce, jindy jako sklad obilí. Na tuto katastrofu se musel dívat poslední sládek libochovického pivovaru Miroslav Hrdina." Nedočkal se privatizace a zemřel 30. července 1985. V roce 1992 byl libochovický pivovar v zuboženém stavu navrácen v privatizaci synovi původních majitelů, panu Pavlu Hrdinovi 73. K navrácení budovy k původnímu účelu však nedochází.

Pan Hrdina měl podnikatelský záměr. Byla tedy založena společnost „Pivovar Hrdina", která chtěla vybudovat malý pivovar na 10.000 hl. spojený s restauračním provozem a ubytovacím zařízením hotelového typu. Ze všech plánu nakonec sešlo, společníci svůj podnikatelský záměr opustili a pan Hrdina zůstal se svým pivovarem sám. Pivovar mezitím dále chátral. V roce 2006 zakoupili pivovar Pavel a Blanka Starých. Do nezbytných záchranných prací investovali nemalé prostředky a zatím tento objekt slouží jako zázemí stavební firmy. O budoucím využití budov pivovaru však zatím není definitivně rozhodnuto.